Let´s speak English … in San Francisco (3. díl)
Eliška Domanská
11. 10. 2008
- aneb desatero rad jak si zařídit (a užít) jazykový pobyt v zahraničí
Na svou první cestu letadlem nikdy nezapomenu. Byl to pro mě ohromný zážitek. Pro naše vlastně taky, i když pochybuji, že z toho byla mamka tak nadšená jako já – její jediná dcera si vymyslela takovou šílenost jako studijní pobyt v zahraničí, a navíc na druhém konci světa, místo aby jela někam ´za roh´ jako třeba do Londýna. Právě touhle cestou moje dobrodružství (a dobrodružstvím každá první cesta bezpochyby je) doopravdy začalo, a tak mám konečně možnost přidat pro vás pár vlastních zážitků, dojmů a taky těch žádaných ´pikošek´.
Tahle cesta v sobě skrývala spoustu „poprvé“ – poprvé jsem měla letět letadlem, poprvé jsem měla vidět oceán, poprvé jsem měla být někde sama, úplně a naprosto sama samotinká, poprvé jsem měla pocítit svou nezávislost a konečně – poprvé jsem měla vidět San Francisko, na které jsem se tolik těšila.
Tu noc před odletem jsem skoro ani neusnula – nějak jsem si nedovedla představit, že za dvacet čtyři hodin už budu v San Francisku. Bylo to pro mě jako cesta na Měsíc. Byla jsem vzrušená, nadšená, zvědavá, hlavně ale šťastná jak blecha. A taky jsem měla trochu strach. Strach z neznámého, z toho, co by se mohlo stát … Pokud se budete cítit stejně, buďte klidní a neshánějte psychologa, protože to je úplně normální!
Když jsem se usadila na svém místě v letadle, cítila jsem hlavně tu nervozitu, a tak jsem si bezpečnostní pás pořádně utáhla, až se mi skoro zastavil krevní oběh. V uších už mi sice zněl zvonek Cable Cars a hučel Pacifik, ale před očima se mi honily palcové titulky novin a záběry ohořelých trosek z dokumentů o vyšetřování leteckých neštěstí (které ráda sleduji).
Den předtím mi navíc volala kamarádka Šárka, aby mi řekla, že bude večer koukat na zprávy, to kdybychom spadli – přesně to jsem potřebovala slyšet. Abych se trochu rozptýlila, sáhla jsem do kapsy sedadla před sebou a vytáhla to první, co mi přišlo pod ruku. Bohužel to byl leták s informacemi pro případ nouzového přistání nebo zřícení letadla. Výborně.
Na letišti ve Frankfurtu (kde jsem měla při hledání letadla do San Franciska první možnost zjistit, jak je naše ruzyňské letišťátko malinké v porovnání s jinými) jsem tehdy tak trochu zabloudila a málem nastoupila do jiného letadla a odletěla bůhvíkam. Hold začátky jsou vždycky těžké J. Ale naštěstí jsem se včas zorientovala.
Představte si, víte co mě napadlo jako první, když se na palubě letadla do San Franciska podávalo jídlo? Nebylo to nic jako ´Tak co bude dobrého?´ Ne. Napadlo mě ´Hlavně si nedávej rybu!´ Ti, kdo četli knihu „Let do nebezpečí“ Arthura Haileyho vědí proč, pro ostatní jen řeknu, že v této knize se polovina pasažérů v letadle (včetně obou pilotů) přiotrávila masem z lososa. Ale ryba naštěstí nebyla, a tak jsem si mohla v klidu pochutnat na sýrových taštičkách v tomatové omáčce. Mňam.
Ale co je na létání opravdu nejlepší je ten výhled. Vážně, zapomeňte na koně, protože nejkrásnější pohled na svět je z paluby letadla. To skutečně musíte vidět – ten svět si tam prostě jen tak je, přímo pod vámi a všechno se zdá být tak maličké. Nejsou vidět žádné hranice, jen ty nádherné barvy. Nad tím si ve vzduchu plují bílé mraky jako kopce šlehačky, jen si tam tak visí ve vzduchu a nic je nedrží, jen vítr je pohání vpřed. A nad tím vším, přímo nad letadlem, ten nejnádhernější odstín modré, jaký můžete kdy uvidět. Je to dech beroucí pohled.
No a na závěr pro vás mám ještě pár drobných rad:
- v souvislosti s dlouhým letem se mluví o trombóze, vzniku krevní sraženiny, ke které dochází v letadle. Jako prevence se doporučuje pít dostatek tekutin (ale žádný alkohol ani kofein) a každou hodinu se projít nebo protáhnout.
- dalším problémem je hučení nebo bolest v uších. Tady se doporučuje cucat bonbón. Další názor radí pevně sevřít rty, ucpat si nos a polknout. Na mě teda nefungovalo ani jedno, ale zase na druhou stranu musím říct, že i když je ta bolest dost nepříjemná, není to nic hrozného, co by se nedalo vydržet – a navíc to samo postupně odezní. Mám s tím zkušenosti, vždyť už jsem letěla dvanáctkrát – pár hodin slyším jako pod vodou a při každém druhém polknutí mi v uších křupne, ale vždy to přejde.
- a ještě jedna věc: až se v uličkách mezi sedadly objeví letušky se svým mimickým představením o pásech, vestách a únikových cestách z letadla, věnujte jim pozornost. I kdybyste to viděli už dvacetkrát, podívejte se na to po dvacáté prvé. Trvá to jen minutu nebo dvě a ta minuta nebo dvě vás nejenže nezabije, ale může vám posléze i zachránit život.
No vidíte, ani jsem se dnes nedostala k těm slíbeným očekáváním a jejich nebezpečí. Ale nebojte, nepřijdete o to – bude to v příští kapitole. Vlastně se to do té další kapitoly bude hodit mnohem víc, protože v příštím díle už konečně dorazíme do SAN FRANCISKA!
11. 10. 2008
- aneb desatero rad jak si zařídit (a užít) jazykový pobyt v zahraničí Na svou první cestu letadlem nikdy nezapomenu. Byl to pro mě ohromný zážitek. Pro naše vlastně taky, i když pochybuji, že z toho byla mamka tak nadšená jako já – její jediná dcera si vymyslela takovou šílenost jako studijní pobyt v zahraničí, a navíc na druhém konci světa, místo aby jela někam ´za roh´ jako třeba do Londýna. Právě touhle cestou moje dobrodružství (a dobrodružstvím každá první cesta bezpochyby je) doopravdy začalo, a tak mám konečně možnost přidat pro vás pár vlastních zážitků, dojmů a taky těch žádaných ´pikošek´.
Tahle cesta v sobě skrývala spoustu „poprvé“ – poprvé jsem měla letět letadlem, poprvé jsem měla vidět oceán, poprvé jsem měla být někde sama, úplně a naprosto sama samotinká, poprvé jsem měla pocítit svou nezávislost a konečně – poprvé jsem měla vidět San Francisko, na které jsem se tolik těšila.
Tu noc před odletem jsem skoro ani neusnula – nějak jsem si nedovedla představit, že za dvacet čtyři hodin už budu v San Francisku. Bylo to pro mě jako cesta na Měsíc. Byla jsem vzrušená, nadšená, zvědavá, hlavně ale šťastná jak blecha. A taky jsem měla trochu strach. Strach z neznámého, z toho, co by se mohlo stát … Pokud se budete cítit stejně, buďte klidní a neshánějte psychologa, protože to je úplně normální!
Když jsem se usadila na svém místě v letadle, cítila jsem hlavně tu nervozitu, a tak jsem si bezpečnostní pás pořádně utáhla, až se mi skoro zastavil krevní oběh. V uších už mi sice zněl zvonek Cable Cars a hučel Pacifik, ale před očima se mi honily palcové titulky novin a záběry ohořelých trosek z dokumentů o vyšetřování leteckých neštěstí (které ráda sleduji).
Den předtím mi navíc volala kamarádka Šárka, aby mi řekla, že bude večer koukat na zprávy, to kdybychom spadli – přesně to jsem potřebovala slyšet. Abych se trochu rozptýlila, sáhla jsem do kapsy sedadla před sebou a vytáhla to první, co mi přišlo pod ruku. Bohužel to byl leták s informacemi pro případ nouzového přistání nebo zřícení letadla. Výborně.
Na letišti ve Frankfurtu (kde jsem měla při hledání letadla do San Franciska první možnost zjistit, jak je naše ruzyňské letišťátko malinké v porovnání s jinými) jsem tehdy tak trochu zabloudila a málem nastoupila do jiného letadla a odletěla bůhvíkam. Hold začátky jsou vždycky těžké J. Ale naštěstí jsem se včas zorientovala.
Představte si, víte co mě napadlo jako první, když se na palubě letadla do San Franciska podávalo jídlo? Nebylo to nic jako ´Tak co bude dobrého?´ Ne. Napadlo mě ´Hlavně si nedávej rybu!´ Ti, kdo četli knihu „Let do nebezpečí“ Arthura Haileyho vědí proč, pro ostatní jen řeknu, že v této knize se polovina pasažérů v letadle (včetně obou pilotů) přiotrávila masem z lososa. Ale ryba naštěstí nebyla, a tak jsem si mohla v klidu pochutnat na sýrových taštičkách v tomatové omáčce. Mňam.
Ale co je na létání opravdu nejlepší je ten výhled. Vážně, zapomeňte na koně, protože nejkrásnější pohled na svět je z paluby letadla. To skutečně musíte vidět – ten svět si tam prostě jen tak je, přímo pod vámi a všechno se zdá být tak maličké. Nejsou vidět žádné hranice, jen ty nádherné barvy. Nad tím si ve vzduchu plují bílé mraky jako kopce šlehačky, jen si tam tak visí ve vzduchu a nic je nedrží, jen vítr je pohání vpřed. A nad tím vším, přímo nad letadlem, ten nejnádhernější odstín modré, jaký můžete kdy uvidět. Je to dech beroucí pohled.
No a na závěr pro vás mám ještě pár drobných rad:
- v souvislosti s dlouhým letem se mluví o trombóze, vzniku krevní sraženiny, ke které dochází v letadle. Jako prevence se doporučuje pít dostatek tekutin (ale žádný alkohol ani kofein) a každou hodinu se projít nebo protáhnout.
- dalším problémem je hučení nebo bolest v uších. Tady se doporučuje cucat bonbón. Další názor radí pevně sevřít rty, ucpat si nos a polknout. Na mě teda nefungovalo ani jedno, ale zase na druhou stranu musím říct, že i když je ta bolest dost nepříjemná, není to nic hrozného, co by se nedalo vydržet – a navíc to samo postupně odezní. Mám s tím zkušenosti, vždyť už jsem letěla dvanáctkrát – pár hodin slyším jako pod vodou a při každém druhém polknutí mi v uších křupne, ale vždy to přejde.
- a ještě jedna věc: až se v uličkách mezi sedadly objeví letušky se svým mimickým představením o pásech, vestách a únikových cestách z letadla, věnujte jim pozornost. I kdybyste to viděli už dvacetkrát, podívejte se na to po dvacáté prvé. Trvá to jen minutu nebo dvě a ta minuta nebo dvě vás nejenže nezabije, ale může vám posléze i zachránit život.
No vidíte, ani jsem se dnes nedostala k těm slíbeným očekáváním a jejich nebezpečí. Ale nebojte, nepřijdete o to – bude to v příští kapitole. Vlastně se to do té další kapitoly bude hodit mnohem víc, protože v příštím díle už konečně dorazíme do SAN FRANCISKA!
| Tweet |
