Když nelze vrátit čas…
Dobruška
18. 11. 2008
Někdy se nám všem stává, že bychom rádi vrátili čas. Minulé úterý porazilo auto mého kocourka BABY. Musel být na místě mrtvý.
Když jsem ho večer, po návratu z práce našla, byla jsem zoufalstvím bez sebe. „Proč ty?“ Vzlykala jsem do tmy nad mrtvým kočičím tělem. „Šest let jsem tě opatrovala jako oko v hlavě – a nikomu jsi neublížil!“
Několikrát za tu dobu mě oslnily reflektory projíždějících vozů a i když je tu předepsaná třicítka, ani nezmírnily. Doplatil na to ten můj malý sedmikilový bambula. Tak ráda bych bych vrátila čas! Alespoň na úterý ráno, kdy byl ještě při síle, kdy se mi otřel o nohy jako poděkování za dobrou snídani… myslela jsem, že mi žalem pukne srdce, ztěžka jsem dýchala, přes slzy neviděla na cestu zpět a to mě ještě čekala práce nejtěžší: oznámit to Dobrušákovi.
Viděla jsem ho plakat poprvé a naposledy, když zemřela jeho sestra – v to úterý to bylo podruhé.O spánku se následující noc moc mluvit nedalo. Viděla jsem tu malou chlupatou potvůrku všude. Jít si zakouřit do pokoje pro hosty bylo nejhorší. Je tam přízemní okno, na které se naučil skákat a ukázat se mi: „hele, už jsem doma, pusť mě do dveří.“
Tenká, tenoulinká hranice je mezi životem a smrtí a čas se vrátit nedá… Ve středu ráno jsem pracovala. Alespoň zde u černošské bábinky jsem ho neviděla, tady nikdy nebyl. Trošku jsem zklidnila emoce a pak mě to napadlo. Čas sevrátit nedá, k životu ho neprobudím, ale potřebuju, vážně potřebuju „něco živého“.
Už je u nás doma druhý den!
Je to kluk a jmenuje se LUCKY! První den jsme zvládli veterinu, dostal všechna očkování, zjistila jsem, že rád cestuje autem a tak se mnou byl i nakupovat.
Všude, kam ho vezmu, vzbuzuje senzaci, dospělí lidé kolem začínají znovu šišlat a zaměstnává mě skutečně jako malé dítě, takže na další psané pokračování „Amerických střípků“ jsem neměla ani možnost pomyslet.
18. 11. 2008
Někdy se nám všem stává, že bychom rádi vrátili čas. Minulé úterý porazilo auto mého kocourka BABY. Musel být na místě mrtvý. Když jsem ho večer, po návratu z práce našla, byla jsem zoufalstvím bez sebe. „Proč ty?“ Vzlykala jsem do tmy nad mrtvým kočičím tělem. „Šest let jsem tě opatrovala jako oko v hlavě – a nikomu jsi neublížil!“
Několikrát za tu dobu mě oslnily reflektory projíždějících vozů a i když je tu předepsaná třicítka, ani nezmírnily. Doplatil na to ten můj malý sedmikilový bambula. Tak ráda bych bych vrátila čas! Alespoň na úterý ráno, kdy byl ještě při síle, kdy se mi otřel o nohy jako poděkování za dobrou snídani… myslela jsem, že mi žalem pukne srdce, ztěžka jsem dýchala, přes slzy neviděla na cestu zpět a to mě ještě čekala práce nejtěžší: oznámit to Dobrušákovi.
Viděla jsem ho plakat poprvé a naposledy, když zemřela jeho sestra – v to úterý to bylo podruhé.O spánku se následující noc moc mluvit nedalo. Viděla jsem tu malou chlupatou potvůrku všude. Jít si zakouřit do pokoje pro hosty bylo nejhorší. Je tam přízemní okno, na které se naučil skákat a ukázat se mi: „hele, už jsem doma, pusť mě do dveří.“
Tenká, tenoulinká hranice je mezi životem a smrtí a čas se vrátit nedá… Ve středu ráno jsem pracovala. Alespoň zde u černošské bábinky jsem ho neviděla, tady nikdy nebyl. Trošku jsem zklidnila emoce a pak mě to napadlo. Čas sevrátit nedá, k životu ho neprobudím, ale potřebuju, vážně potřebuju „něco živého“.
| Popadla jsem noviny a začala hledat štěně. Ještě týž den večer jsem těm lidem volala – a ejhle –štěně bylo k mání! Nejsem zrovna velký fanda malých ras, ale s ohledem na toho svého „staříka jasného manžela“ si velkého psa dovolit nemůžu, a tak to vyhrál BIŠONEK – takové malé chundelaté nic… |
|
Už je u nás doma druhý den!
Je to kluk a jmenuje se LUCKY! První den jsme zvládli veterinu, dostal všechna očkování, zjistila jsem, že rád cestuje autem a tak se mnou byl i nakupovat.
Všude, kam ho vezmu, vzbuzuje senzaci, dospělí lidé kolem začínají znovu šišlat a zaměstnává mě skutečně jako malé dítě, takže na další psané pokračování „Amerických střípků“ jsem neměla ani možnost pomyslet.
 | Jeho přítomnost mi umožnila i celkem bez pláče pochovat kocoura Baby. Leží pod stromem na našem pozemku, vidím na to místečko z okna pokoje a vždy, když moje zraky spočinou tím směrem, povzdechnu si a už smířena si představuju, že jen tak spí, že si hodil šlofíka…. Zapomenout na něj? Ne, to se nedá, věřte mi, vždyť on jen spí navěky a jeho dušičce je v tom kočičím nebi určitě krásně. |
| Tweet |
