Jen tři slova v srdci měj, miluj, trp a odpouštěj!

Pamatujete ještě na památníček, plný básniček, citátů a obrázků? I ve světě internetu, mobilních telefonů a mailů tyto papírové knížečky, kam přátelé vpisují jeden druhému přání všeho krásného a dobrého, stále existují a prodávají se.

Potěšilo mě, když dcera, prvňáček, přinesla nedávno ze školy první památníček od kamarádky.

Mami, chci něco nakreslit Majdě, pomůžeš mi, viď?

Dala jsem si tu práci a našla památník svůj. Je hodně zažloutlý, už toho hodně pamatuje, ale představte si, pořád si ještě dobře pamatuju, jak jdou ty obrázky za sebou a každé listování památníčkem je pěknou vzpomínkou na mé kamarádky, sousedky a spolužačky.

Kolik jen času jsme spolu strávily, kolik legrace a dobrodružství jsme zažily! Mnoho z nich jsem kromě několika abiturientských srazů už pak neviděla, vzpomínky na ně díky památníčku ale zůstaly živé.

Prosím, nahlédněte se mnou!

I kluci mi v dětství nakreslili pár obrázků, jeden maloval moc hezky, prý se malováním dodnes živí. Ty ostatní kluky jsem musela přemlouvat. Honzu ne, toho to bavilo. Mám od něj postavičky Bolka a Lolka. Velmi věrné. Jestlipak ještě kreslí? Nevím o něm vůbec nic, ani kam ho zavál čas.

Holka žádná neodmítla, každá malovala, památníčky kolovaly třídou, jen asi jednou se jeden ztratil a nenašel. Já dostala od kamarádek památník většinou na víkend, a vím, že někdy jsem to hodně dlouho odkládala, a občas obrázek hodně odbyla.

Dnes už si vůbec nepamatuju, co jsem dětem nakreslila nebo napsala. Byly to chaloupky, princezny nebo květiny? Nevím, nemohu si to vybavit. Určitě jsem nemalovala tak hezky jako některé mé nadané kamarádky, které chodily do Lidové školy umění, ale co na tom, nesoutěžily jsme o to, kdo maluje nejlíp.

Památníky jsme dávaly i učitelkám, ty většinou napsaly nějaké moudro klasiků a jen málokdy se stalo, že by doma zrovna žádný památníček neměly a ze školy si nepřinesly.

Jedna z nich, má třídní učitelka na základce, odkud jsem se ve třetí třídě odstěhovala, mi namalovala překrásnou kytici. Věděla, že odcházím, tak asi proto.

Když jsem ti psala v památník, byly jsme malé žabky. Zdali si na mne vzpomeneš, až budem staré babky?

Kolik z vás to má v památníčku a kolik z vás to vlastní rukou napsalo své kamarádce? Určitě spousta.

Jen tři slova v srdci měj, miluj, trp a odpouštěj…

To mi napsala má milá kamarádka, která má ale úplně jinou povahu, rve se se životem a nepatří mezi uťáplé chudinky, co trpí a snadno odpouštějí.

Jak potůček čistý lučinou se vine, tak ať tvoje štěstí neskonale plyne!

Tohle přání napsala spolužačka, která mě provází skoro celý život, je mi nablízku. Byly jsme dlouho sousedky už jako malé holky, ze základky jsme šly obě na zdrávku, a i když jsme se několikrát přestěhovaly, pořád bydlíme řízením osudu blízko od sebe a docela často se i s rodinami navštěvujeme. Mám ji moc ráda, každá jsme zažila jiné životní příhody, ale mám k ní důvěru.

Jen dva řádky a nic více, snad ti stačí ku vzpomínce…

Ke vzpomínce by mohl stačit samotný podpis mé spolužačky. Má tak zvláštní příjmení, že jsem nepoznala nikoho jiného, kdo by se jmenoval stejně. Dodnes ji vidím před sebou, jak stojí u tabule a přešlapuje z nohy na nohu jak slůně, když zrovna nevěděla, co říct. Bylo to docela často :-)

Snad nejpravdivější mi dlouhou dobu připadalo toto:

Uvadne růže, opadá květ, zradí tě láska, zklame tě svět. Vše je jen faleš, co leskem se zdá, člověk je figura, život je hra…

V době puberty bych za tyhle verše dala ruce do ohně. Dnes už ne :-) Dnes už vím, že život je takový, jaký si ho uděláme, pokud zrovna nezasáhne vyšší moc.

Přemýšlím, co má dcera Klárka namaluje Majdě. Z mého památníčku asi nevybereme nic, ale vzpomínání to bylo moc pěkné!

Psaní od Elisa Xyz

Tweet