Příchuť nevšedních zážitků – XXVII. – Odlet

Když jsem se odpoledne probudil, musel jsem uznat, že jsem se i přes tak náročnou noc výborně vyspal. Za okny jsem spatřil svítit slunce. Jeho krása mě pomalu začínala nabíjet energií. Vyhrabal jsem se z postele.

Mé kroky směřovaly do kuchyně, po cestě jsem se ovšem zastavil před nástěnkou snů a zahleděl se na svůj včerejší výtvor. Pomyslel jsem si: No, je načase udělat podstatné kroky, což byl ostatně bod číslo jedna v mém diáři na dnešní den. Neshledával jsem v tom žádný problém, sluneční paprsky mě vábily do další akce. A tak jsem si sepsal vše, co je potřeba zařídit a sehnal další kontakty. Jeden by si pomyslel, že taková cesta je „prnkačka“, ale opak je pravdou.

Po vykonání těchto nezbytných kroků jsem se odlepil od počítače a posadil se na sedačku, byl to zvláštní pocit, vědět, že se všechno změní. Že některé mosty prostě zaniknou a jiné se přede mnou objeví. I když mě svíral vnitřní neklid z neznáma, mnohem větší měrou mi to působilo radost. Vlastně nedokážu vysvětlit, proč tak moc pořád miluji ty nové začátky. Možná jsem byl vážně právě ten případ, který se za minulostí otáčí s lítostí, ale vždycky vykročí do dalšího dobrodružství.

Když jsem se vynadíval na všechny své nastřádané cennosti, opět jsem se oblékl a vydal se koupit krabice, do kterých všechen svůj majetek vložím. Jelikož bydlím nedaleko nákupní centra, za dopravní prostředek do cíle jsem si zvolil svoje nohy. Chtěl jsem se totiž pořádně nadýchnout. Papírové krabice jsem našel bez problémů. Když jsem si vybíral vhodnou velikost, uvědomil jsem si, že už vlastně nedokážu spočítat, kolikrát ve svém životě jsem tohle udělal. Stěhoval jsem se tolikrát, že už to možná byla v mém věku hanba. Jenže to mělo jeden malý háček, mě to pořád bavilo. Ztotožnil jsem se s výrokem Miloše Formana: „ Základem dobrého filmu je konflikt“.

S pocitem uspokojení své vlastní aktivity jsem si nesl nakoupené krabice domů. A pak jsem si uvědomil skutečnost, kterou jsem opominul. Musím celý tento svůj svět někde skladovat. Jediné místo, se kterým se dalo počítat, byl můj dětský pokoj u rodičů, docela jsem se zděsil. Proč člověk vždycky skončí tam, odkud vlastně vyšel. Hlavou se mi honilo tisíce scénářů. Úplně jsem zapomněl na fakt, že o mém novém rozhodnutí vlastně nikdo neví kromě Dity, které jsem to všechno naservíroval na zdobeném talíři. Nechápu, jak jsem si mohl myslet, že tím moje vysvětlování končí. Já a moje komunikace s okolím. Asi jsem si v noci myslel, že nahrávka, kterou jsem jí vložil do mysli, zasáhne i všechny ostatní.

Krabice jsem nechal u dveří, vyklonil se z okna a zapálil si jednu ze svých cigaret. Nemohl jsem se pořád zbavit toho zvláštního pocitu. Věděl jsem, že to, pro co jsem se rozhodl, je velký krok, který změní můj život od základu, pravděpodobnost, že se nezmění moje vnímání tohohle světa, bylo minimální. Všechno se změní, všechno kolem mě, nechápu, proč jsem si právě tady vytvořil mantinely. Svým způsobem jsem to tady měl totiž opravdu rád.

Začal jsem si představovat, jaké to asi bude, až se z tohoto místa budou stěhovat všechny mé věci v krabicích a já tu zůstanu s kufrem. Bylo to vlastně i vtipné. K mým starým krabicím, které jsem nikdy nevybalil, se přidají další, které pravděpodobně hodně dlouho taky nevybalím. Vytvoří se taková velká krabicová parta, jež bude takhle hezky pospolu žít hezkých pár měsíců. Z mého snění mě vysvobodilo až zvonění telefonu.

Rozdělal jsem obal od krabic a poskládal první. Přeci jen už jsem věděl, že si už nestihnu přečíst všechny nastřádané knihy z knihovny. Jak jsem je tam rovnal, vzpomínal jsem. Bylo to všechno jako včera, kdy jsem si jednu po druhé koupil. Z jedné krabice byly dvě, a pak tři. Tři krabice knih, které se přidají k těm hromadám, které zůstaly v mém dětském pokoji. Představoval jsem si, jak si vedle Snu noci svatojánské postavím Příruční mluvnici češtiny a z první řady tomu bude přihlížet Honzíkova cesta, kterou jsme museli všichni povinně přečíst.

Knihy, to byla možná další vada na kráse. Pořád jsem je kupoval, i když jsem věděl, že opět přijde doba, kdy se budu stěhovat. Ve skutečnosti to nemělo žádné opodstatnění, nepočítal jsem se mezi sběratele ani mezi velké milovníky, moje škatulka byla vcelku jasná: zvědavost.

A tak šel den za dnem. Dokupoval jsem krabice, abych do nich umístil své staré věci a mezi tím si kupoval nové věci, které by se mi mohly hodit na cestu. Těch krabic stále přibývalo, za všechny mé výlety po světě jsem toho v žádném bytě neměl tolik jako právě tady.

Hektické dny jsem si zpestřoval návštěvami úřadů, abych obdržel vízum, což nakonec podařilo. Teď už ta hra mohla začít. Stačilo koupit letenku a mohl jsem se vydat právě tam, kde mě očekávali.
Dobalil jsem posledních pár věcí a začal krabice nosit do auta. Cesta k rodičům byla zdlouhavá, ale i tak jsem v ní musel pokračovat. Už jsem neměl čas to odkládat. Jednu po druhé jsem poctivě vynosil do svého pokoje. Než jsem ho opustil, otočil jsem se a naznal, že tohle už nemá s pokojem vůbec nic společného, bylo to skladiště. Slíbil jsem si, že jednou to všechno uklidím, ale teď už na to nebyl čas.

Když jsem se vrátil nyní už do prázdného bytu, vítal mě vážně jen ten kufr. Počkal jsem na majitele a vrátil mu klíče. Naposledy jsem se ohlédl za domovními dveřmi a vydal se na letiště.

www.petratrojanova.webnode.cz

šálek kávy od Petr Kratochvil

Tweet