Příchuť nevšedních zážitků – XVIII. – Poslední
Petra Trojanová
19. 4. 2013
Poslední dvě stránky zápisníku zůstaly volné. Možná se nehodilo, abych si přečetla myšlenky a zážitky někoho jiného, jenže jsem už dál nemohla ignorovat toto tajemství ve spodní poličce vestavěné skříně.
Bylo to pár dní, co jsem se ozvala na uvedený inzerát v novinách. Po prohlídce jsem naznala, že by se mi tu mohlo líbit, a tak jsem to vzala. Všechno tu bylo tak neosobní. Takový druh bytů jsem měla ostatně nejradši, neměla jsem pak tendence někde kotvit a s klidným srdcem jsem si dokázala vysvětlit, že tohle je pouze dočasně. Nikdy bych si ovšem nemyslela, že s tímto stejným pocitem se do tohoto bytu nastěhoval už někdo přede mnou. Připomnělo mi to byt, ve kterém jsem žila před mnoha lety. Mé nové spolubydlící mi tehdy řekly, že ten, kdo obývá pokoj, ve kterém budu bydlet, se brzy vdá. Už se to ostatně stalo dvakrát. Samozřejmě jsem to byla opět já, kdo energii toho pokoje změnil. Žádná svatba se nekonala, přesně tak, jak jsem o tom byla přesvědčená na začátku.
Nepochybně to byla zvláštní shoda okolností. Tenhle byt měl prostě nějakou zvláštní karmu. Bylo to všechno tak zajímavé a vlastně to bylo i hodně vzrušující. Za okny jsem uslyšela kroky, seděl tam holub, opět, tahle zvířata mě pronásledovala od první chvíle, kdy jsem překročila ceduli s nápisem Praha. Někdy jsem opravdu ve vtipu říkala, že tohle je holubí město. To jejich vrkání pro mě bylo nesnesitelné. Často jsem prohlašovala, že jestli se nezbavím těch holubích snů, tak se určitě zblázním. Vstala jsem a přešla k oknu, nevadilo mi, že tu není balkón, aspoň jsem nemusela řešit další špinavá okna. Nepřekvapovalo mě, že hledal cestu ven, v tom nepořádku ji bylo totiž těžké najít. V duchu jsem ho i hubovala, že jako muž měl aspoň vymalovat, ještě pořád tu byl cítit cigaretový kouř. Nebylo tedy divu, když majitel do nájemní smlouvy propašoval odstavec o tom, že v tomto bytě se pod pokutou nekouří. On si očividně dělal, co chtěl.
Já jsem žila vždy podle řádu, spoutaná svými závazky. Nikdy mě nenapadlo dělat si, co chci. Nebyla jsem tak vychovaná. Můj život by se dal přirovnat k seznamu úkolů, které musím splnit. A já je bez řečí vždy plnila, protože jsem chtěla dělat správné věci. Ale po přečtení svého nálezu jsem si nebyla zcela jistá, že to, co dělám je doopravdy správné. Přesunula jsem se do předsíně a prohrabala se hromadou krabic ke kabelce. Zkušeným pohybem jsem sejmula obal z cigaret a jednu si vložila do úst. Ze zapalovače vyšlehl plamínek a rozhořel se její počátek. Neměla jsem výčitky svědomí, bylo jasné, že to tady musím vymalovat a uklidit, protože bych tu jistě umřela nejen na holubí vrkání, ale taky na zažloutlé zdi. Když jsem se procházela pokojem se sedačkou, všimla jsem si, že jsou ve zdech díry. Nebyla to jen jedna, o které psal v tom deníku. Tušila jsem, že on neměl jen jeden sen, ve skutečnosti jich muselo být mnoho. Na znalce umění jsem ho netypovala, to by to tu vypadalo jinak.
Na mém psacím stole ležel ještě druhý díl a já si nebyla jistá, jestli chci číst dál. Měla jsem podezření, že v tom bude nějaká „levárna“. Nemohla jsem zapomenout na ten zvláštní pocit. Pocit malého dítěte, které se potají vkrádá pro něco sladkého a má strach, že bude přistřiženo. Ale možná jsem v tom taky viděla víc, než bylo zdrávo. Možná se opravdu jednalo pouze o nějakou hru, typu nový návštěvníku vydej se za mnou do mého nového života, rád bych Tě poznal. Takových myšlenek jsem měla právě teď spoustu. Deníky byly ve vazbě, na vnitřní straně nechyběly vysvětlivky týkající se jeho života, možná proto, aby to do sebe všechno zapadlo.
Posadila jsem se na tu koženou sedačku. Můj pohled na tento byt se změnil. Procházel se zde stín muže, kterého jsem sice fyzicky neznala, ale velice dobře jsem poznala jeho vnitřní svět. To, jak myslí a neustále hledá a vytváří příležitosti. A tak jsem se dle jeho rad vykašlala na předsudky a otevřela druhý díl.
www.trojanovapetra.webnode.cz
šálek kávy od Petr Kratochvil
19. 4. 2013
Poslední dvě stránky zápisníku zůstaly volné. Možná se nehodilo, abych si přečetla myšlenky a zážitky někoho jiného, jenže jsem už dál nemohla ignorovat toto tajemství ve spodní poličce vestavěné skříně. Bylo to pár dní, co jsem se ozvala na uvedený inzerát v novinách. Po prohlídce jsem naznala, že by se mi tu mohlo líbit, a tak jsem to vzala. Všechno tu bylo tak neosobní. Takový druh bytů jsem měla ostatně nejradši, neměla jsem pak tendence někde kotvit a s klidným srdcem jsem si dokázala vysvětlit, že tohle je pouze dočasně. Nikdy bych si ovšem nemyslela, že s tímto stejným pocitem se do tohoto bytu nastěhoval už někdo přede mnou. Připomnělo mi to byt, ve kterém jsem žila před mnoha lety. Mé nové spolubydlící mi tehdy řekly, že ten, kdo obývá pokoj, ve kterém budu bydlet, se brzy vdá. Už se to ostatně stalo dvakrát. Samozřejmě jsem to byla opět já, kdo energii toho pokoje změnil. Žádná svatba se nekonala, přesně tak, jak jsem o tom byla přesvědčená na začátku.
Nepochybně to byla zvláštní shoda okolností. Tenhle byt měl prostě nějakou zvláštní karmu. Bylo to všechno tak zajímavé a vlastně to bylo i hodně vzrušující. Za okny jsem uslyšela kroky, seděl tam holub, opět, tahle zvířata mě pronásledovala od první chvíle, kdy jsem překročila ceduli s nápisem Praha. Někdy jsem opravdu ve vtipu říkala, že tohle je holubí město. To jejich vrkání pro mě bylo nesnesitelné. Často jsem prohlašovala, že jestli se nezbavím těch holubích snů, tak se určitě zblázním. Vstala jsem a přešla k oknu, nevadilo mi, že tu není balkón, aspoň jsem nemusela řešit další špinavá okna. Nepřekvapovalo mě, že hledal cestu ven, v tom nepořádku ji bylo totiž těžké najít. V duchu jsem ho i hubovala, že jako muž měl aspoň vymalovat, ještě pořád tu byl cítit cigaretový kouř. Nebylo tedy divu, když majitel do nájemní smlouvy propašoval odstavec o tom, že v tomto bytě se pod pokutou nekouří. On si očividně dělal, co chtěl.
Já jsem žila vždy podle řádu, spoutaná svými závazky. Nikdy mě nenapadlo dělat si, co chci. Nebyla jsem tak vychovaná. Můj život by se dal přirovnat k seznamu úkolů, které musím splnit. A já je bez řečí vždy plnila, protože jsem chtěla dělat správné věci. Ale po přečtení svého nálezu jsem si nebyla zcela jistá, že to, co dělám je doopravdy správné. Přesunula jsem se do předsíně a prohrabala se hromadou krabic ke kabelce. Zkušeným pohybem jsem sejmula obal z cigaret a jednu si vložila do úst. Ze zapalovače vyšlehl plamínek a rozhořel se její počátek. Neměla jsem výčitky svědomí, bylo jasné, že to tady musím vymalovat a uklidit, protože bych tu jistě umřela nejen na holubí vrkání, ale taky na zažloutlé zdi. Když jsem se procházela pokojem se sedačkou, všimla jsem si, že jsou ve zdech díry. Nebyla to jen jedna, o které psal v tom deníku. Tušila jsem, že on neměl jen jeden sen, ve skutečnosti jich muselo být mnoho. Na znalce umění jsem ho netypovala, to by to tu vypadalo jinak.
Na mém psacím stole ležel ještě druhý díl a já si nebyla jistá, jestli chci číst dál. Měla jsem podezření, že v tom bude nějaká „levárna“. Nemohla jsem zapomenout na ten zvláštní pocit. Pocit malého dítěte, které se potají vkrádá pro něco sladkého a má strach, že bude přistřiženo. Ale možná jsem v tom taky viděla víc, než bylo zdrávo. Možná se opravdu jednalo pouze o nějakou hru, typu nový návštěvníku vydej se za mnou do mého nového života, rád bych Tě poznal. Takových myšlenek jsem měla právě teď spoustu. Deníky byly ve vazbě, na vnitřní straně nechyběly vysvětlivky týkající se jeho života, možná proto, aby to do sebe všechno zapadlo.
Posadila jsem se na tu koženou sedačku. Můj pohled na tento byt se změnil. Procházel se zde stín muže, kterého jsem sice fyzicky neznala, ale velice dobře jsem poznala jeho vnitřní svět. To, jak myslí a neustále hledá a vytváří příležitosti. A tak jsem se dle jeho rad vykašlala na předsudky a otevřela druhý díl.
www.trojanovapetra.webnode.cz
šálek kávy od Petr Kratochvil
| Tweet |
