Bojím se lidí
Inka, Fabiola
14. 7. 2012
Milá Fabiolo, všechny poradny mají plno, nemám peníze a nemůžu jít k placenému psychologovi. Poradíš mi?
Bojím se lidí, nemůžu chodit tam, kde je jich víc najednou. Nevím, jestli je to normální, protože tyhle potíže mám jen někdy. Jsou dny že mi to vůbec nevadí. A pak nemůžu jet metrem. Nemůžu po schodech do podzemí.
Někdy jsou mi nepříjemné i fronty u pokladen, jsem najednou zničehonic nervózní a jednou jsem takhle nechala vozík stát na místě a utekla jsem. Bylo to během zkouškového období, to jsem nic nestíhala, tak si myslím že jsem byla na nervy právě z toho.
Školu mám už hotovou, ale někdy mi fakt dělá problémy když je okolo mě hodně lidí. Nechci jít k psychologovi, aby mi nedal prášky, brát je nebudu. Není to tak vážné. Napadlo mě jestli bys mi neporadila nějaký fígl, jak na to? Třeba jestli bych si neměla namlouvat nějaké afirmace, že jsem v klidu a tak? Teda už jsem to zkoušela, ale moc to nepomohlo, bylo to v tramvaji, najednou se mi začalo blbě dýchat tak jsem radši hned vylezla na další zastávce. Tam jsem potkala kamarádku, zakecaly jsme se a já bych na to zapomněla, jenže včera se to opakovalo. Poradíš mi, prosím? Inka
Milá Inko,
Tak, jak to popisuješ (nevadí, že tykám?), to vypadá, že trpíš sociální fobií nebo agorafobií. To znamená, že se necítíš dobře tam, kde je hodně lidí. Nespojovala bych to přímo s konkrétní situací, tedy s obchodem nebo zkouškami, spouštěčů by mohlo být víc a je nesprávné spojovat potíže se specifickým prostředím. Je pravda, že když jsme ve stresu, tak nejsme psychicky tak odolní a potíže se mohou objevit snáze než v době, kdy jsme v relativním klidu. Musím tě trochu poopravit, v tom, že psycholog předepisuje léky.
Psychofarmaka, pokud je to zapotřebí, indikuje psychiatr. K němu by tě psycholog eventuelně mohl poslat, ale myslím, že to nebude nutné. Jsou pacienti, kteří jsou na tom mnohem hůře než jak to ty popisuješ. Na druhou stranu bych ale být tebou příznaky nepodceňovala, mohou se stupňovat, nabývat na intenzitě a pokud si myslíš, že tě to začíná omezovat, opravdu bych neváhala a navštívila psychologa. Ten se s tebou bude snažit najít příčiny tvých potíží – mohou mít totiž kořeny v dětství nebo dospívání a to takhle přes poradnu nevyřešíme. Obvykle stačí behaviorálně kognitivní terapie, tj. nácvik pro tebe ohrožujících situací s tím, že se budeš postupně vystavovat vyšší a vyšší expozici.
Vysvětlím následovně: pokud máš potíže jet metrem, nejprve sejdeš dva, tři schody a vrátíš se. Ujistíš se, že to zvládáš, a příště si nasadíš laťku výš, tj. sejdeš opět o něco níže.
Takhle se zátěž postupně stupňuje a klient si uvědomí, že má situaci pod kontrolou a že pocit ohrožení je nereálný. Pak se např. projdeš po nástupišti, aniž bys jela metrem, a opět se vrátíš nahoru. Poté se přidá jedna stanice metrem, když zvládneš, tak dvě, atd. Rozestupy mezi jednotlivými situacemi, které budeš zdolávat, jsou různé, někomu vyhovují hodiny, jiný potřebuje pauzu několika dní. Je to individuální.
Rozhodně ale nedoporučuji, aby ses těmito radami řídila sama, pokud se na to necítíš – není ostuda najít si terapeuta, který má s podobně zaměřenými lidmi jako jsi ty zkušenosti a umí dobře odhadnout míru zátěže, která je ještě únosná.
Najít hranici mezi tím, kdy pacient situaci zvládne a tím, kdy jakoby selže, což ho posílí v jeho úzkosti, je někdy pro laika složité. Držím moc palce a přeji, aby sis užívala života bez iracionálního strachu. Tím tvé potíže nezlehčuji a pevně věřím, že to zvládneš co nejlépe!
Fabiola
14. 7. 2012
Milá Fabiolo, všechny poradny mají plno, nemám peníze a nemůžu jít k placenému psychologovi. Poradíš mi? Bojím se lidí, nemůžu chodit tam, kde je jich víc najednou. Nevím, jestli je to normální, protože tyhle potíže mám jen někdy. Jsou dny že mi to vůbec nevadí. A pak nemůžu jet metrem. Nemůžu po schodech do podzemí.
Někdy jsou mi nepříjemné i fronty u pokladen, jsem najednou zničehonic nervózní a jednou jsem takhle nechala vozík stát na místě a utekla jsem. Bylo to během zkouškového období, to jsem nic nestíhala, tak si myslím že jsem byla na nervy právě z toho.
Školu mám už hotovou, ale někdy mi fakt dělá problémy když je okolo mě hodně lidí. Nechci jít k psychologovi, aby mi nedal prášky, brát je nebudu. Není to tak vážné. Napadlo mě jestli bys mi neporadila nějaký fígl, jak na to? Třeba jestli bych si neměla namlouvat nějaké afirmace, že jsem v klidu a tak? Teda už jsem to zkoušela, ale moc to nepomohlo, bylo to v tramvaji, najednou se mi začalo blbě dýchat tak jsem radši hned vylezla na další zastávce. Tam jsem potkala kamarádku, zakecaly jsme se a já bych na to zapomněla, jenže včera se to opakovalo. Poradíš mi, prosím? Inka
Milá Inko,
Tak, jak to popisuješ (nevadí, že tykám?), to vypadá, že trpíš sociální fobií nebo agorafobií. To znamená, že se necítíš dobře tam, kde je hodně lidí. Nespojovala bych to přímo s konkrétní situací, tedy s obchodem nebo zkouškami, spouštěčů by mohlo být víc a je nesprávné spojovat potíže se specifickým prostředím. Je pravda, že když jsme ve stresu, tak nejsme psychicky tak odolní a potíže se mohou objevit snáze než v době, kdy jsme v relativním klidu. Musím tě trochu poopravit, v tom, že psycholog předepisuje léky.
Psychofarmaka, pokud je to zapotřebí, indikuje psychiatr. K němu by tě psycholog eventuelně mohl poslat, ale myslím, že to nebude nutné. Jsou pacienti, kteří jsou na tom mnohem hůře než jak to ty popisuješ. Na druhou stranu bych ale být tebou příznaky nepodceňovala, mohou se stupňovat, nabývat na intenzitě a pokud si myslíš, že tě to začíná omezovat, opravdu bych neváhala a navštívila psychologa. Ten se s tebou bude snažit najít příčiny tvých potíží – mohou mít totiž kořeny v dětství nebo dospívání a to takhle přes poradnu nevyřešíme. Obvykle stačí behaviorálně kognitivní terapie, tj. nácvik pro tebe ohrožujících situací s tím, že se budeš postupně vystavovat vyšší a vyšší expozici.
Vysvětlím následovně: pokud máš potíže jet metrem, nejprve sejdeš dva, tři schody a vrátíš se. Ujistíš se, že to zvládáš, a příště si nasadíš laťku výš, tj. sejdeš opět o něco níže.
Takhle se zátěž postupně stupňuje a klient si uvědomí, že má situaci pod kontrolou a že pocit ohrožení je nereálný. Pak se např. projdeš po nástupišti, aniž bys jela metrem, a opět se vrátíš nahoru. Poté se přidá jedna stanice metrem, když zvládneš, tak dvě, atd. Rozestupy mezi jednotlivými situacemi, které budeš zdolávat, jsou různé, někomu vyhovují hodiny, jiný potřebuje pauzu několika dní. Je to individuální.
Rozhodně ale nedoporučuji, aby ses těmito radami řídila sama, pokud se na to necítíš – není ostuda najít si terapeuta, který má s podobně zaměřenými lidmi jako jsi ty zkušenosti a umí dobře odhadnout míru zátěže, která je ještě únosná.
Najít hranici mezi tím, kdy pacient situaci zvládne a tím, kdy jakoby selže, což ho posílí v jeho úzkosti, je někdy pro laika složité. Držím moc palce a přeji, aby sis užívala života bez iracionálního strachu. Tím tvé potíže nezlehčuji a pevně věřím, že to zvládneš co nejlépe!
Fabiola
| Tweet |
