Nevím, jak zvládnu péči o nemocného starého tatínka
Ivka, Fabiola
8. 10. 2014
Milá redakce, mám velký problém. Vážně onemocněl můj 78letý tatínek. Chtějí ho z nemocnice propustit domů, ale po operaci zdaleka není v tak dobré kondici, aby se o sebe mohl postarat sám.
Bratr bydlí 200 km daleko, já pracuji na směny a kromě puberťáka mám ještě dcerku, která chodí na základní školu. V práci stres, tam si nemůžu prohazovat směny, jak by se mi hodilo.
Tatínek bydlí v paneláku, ale nastěhoval se tam teprve nedávno, nikoho tam nezná a taky kdo by dohlížel na cizího s odpuštěním dědka?
Vůbec nevím, co s tím dál. Před tátou jsem veselá a optimistická. Ve skutečnosti nevím, jak to zvládnu. Čeká mě zápřah, tatínek bude ještě rehabilitovat a my ho budeme doprovázet.
Peníze na pečovatelku nemáme, jsme obyčejná rodina, která si nenahrabala, ale poctivě se oba s manželem živíme a takhle jsme dopadli.
Ivka
Milá Ivko,
V první řadě buďte moc ráda, že tatínek se vrátil z nemocnice a jak se zdá, tak je v dobré psychické kondici. Usuzuji z toho, že nepíšete nic o jeho špatné náladě nebo zlosti či smutku z přechodné nemohoucnosti. To je v každém případě velice pozitivní, tím se nastartuje mnohem rychleji proces hojení. Nicméně, umím si představit, že vás trápí nejistota, jak k dost vytíženému životu, jaký vedete, přiberete ještě starost o tatínka.
To, že s ním bydlíte v jednom městě, zatímco bratr je z ruky, na vás klade teoreticky mnohem větší nároky. Chápu situaci, kdy je jeden člen rodiny oslabený a je nutné se o něj postarat. Pokud situace není skutečně extrémně vážná a vy spíše máte obavy, které se třeba velmi rychle rozptýlí, tak věřím tomu, že se to zvládnout dá. Zkuste se s bratrem, případně s jeho manželkou nebo s jeho dětmi dohodnout na určitém režimu.
Netuším, jak jsou pracovně vytížení, ale alespoň o víkendech by vám mohli ulehčit tím, že přijedou. Ano, možná budou argumentovat, že mají hodně práce, že cesta zabere hodně času. To je pravda, ale ani vy to nebudete mít po přechodnou dobu jednoduché.
Nepíšete nic o tom, jestli má tatínek nějaké přátele – vždyť nemusí bydlet s ním v domě, ale mohou za ním přijít, nakoupit pár drobností, popovídat si s ním, být mu nablízku. Na rehabilitaci ho samozřejmě doprovázet nebudou, ale nešlo by dohodnout se s někým ze sousedů, kdo je třeba čerstvě v důchodu a těžko se srovnává s tím, že je doma, nepotřebný, nebo si tak připadá? Myslím, že takovému člověku by pomohlo, že je prospěšný, a kdybyste ho potěšili nějakým překvapením nebo dárkem za jeho občasnou starost o tatínka, určitě byste i jemu pomohli a necítil by se tak sám.
Ano, chápu, je těžké chodit po domě, zvonit na sousedy a ptát se, jestli by vám nechtěli pomáhat, ale někdy stačí spoléhat na náhodu, zmínit se někde, dát vědět přátelům – a hle, najednou se před námi objeví ten, koho nám osud má v danou chvíli přivést do cesty.
A milá Ivko, ještě jedna důležitá poznámka: nezapomínejte na sebe, odpočívejte, myslete na své manželství a děti. Je to zcela zásadní, nenabádám vás k sobectví, ale jakmile si připustíte starosti až příliš k tělu, nikomu tím nepomůžete, sobě ublížíte a celé by to pak mohlo mít dominový efekt.
Přeji hodně sil a budu ráda, když dáte vědět, jak to zvládáte – a já věřím, že si s tím poradíte a vše bude v pořádku. Hodně zdraví vám i tatínkovi přeje Fabiola
zdroj foto:
http://www.publicdomainpictures.net/view-image.php?image=20273&picture=silueta
8. 10. 2014
Milá redakce, mám velký problém. Vážně onemocněl můj 78letý tatínek. Chtějí ho z nemocnice propustit domů, ale po operaci zdaleka není v tak dobré kondici, aby se o sebe mohl postarat sám. Bratr bydlí 200 km daleko, já pracuji na směny a kromě puberťáka mám ještě dcerku, která chodí na základní školu. V práci stres, tam si nemůžu prohazovat směny, jak by se mi hodilo.
Tatínek bydlí v paneláku, ale nastěhoval se tam teprve nedávno, nikoho tam nezná a taky kdo by dohlížel na cizího s odpuštěním dědka?
Vůbec nevím, co s tím dál. Před tátou jsem veselá a optimistická. Ve skutečnosti nevím, jak to zvládnu. Čeká mě zápřah, tatínek bude ještě rehabilitovat a my ho budeme doprovázet.
Peníze na pečovatelku nemáme, jsme obyčejná rodina, která si nenahrabala, ale poctivě se oba s manželem živíme a takhle jsme dopadli.
Ivka
Milá Ivko,
V první řadě buďte moc ráda, že tatínek se vrátil z nemocnice a jak se zdá, tak je v dobré psychické kondici. Usuzuji z toho, že nepíšete nic o jeho špatné náladě nebo zlosti či smutku z přechodné nemohoucnosti. To je v každém případě velice pozitivní, tím se nastartuje mnohem rychleji proces hojení. Nicméně, umím si představit, že vás trápí nejistota, jak k dost vytíženému životu, jaký vedete, přiberete ještě starost o tatínka.
To, že s ním bydlíte v jednom městě, zatímco bratr je z ruky, na vás klade teoreticky mnohem větší nároky. Chápu situaci, kdy je jeden člen rodiny oslabený a je nutné se o něj postarat. Pokud situace není skutečně extrémně vážná a vy spíše máte obavy, které se třeba velmi rychle rozptýlí, tak věřím tomu, že se to zvládnout dá. Zkuste se s bratrem, případně s jeho manželkou nebo s jeho dětmi dohodnout na určitém režimu.
Netuším, jak jsou pracovně vytížení, ale alespoň o víkendech by vám mohli ulehčit tím, že přijedou. Ano, možná budou argumentovat, že mají hodně práce, že cesta zabere hodně času. To je pravda, ale ani vy to nebudete mít po přechodnou dobu jednoduché.
Nepíšete nic o tom, jestli má tatínek nějaké přátele – vždyť nemusí bydlet s ním v domě, ale mohou za ním přijít, nakoupit pár drobností, popovídat si s ním, být mu nablízku. Na rehabilitaci ho samozřejmě doprovázet nebudou, ale nešlo by dohodnout se s někým ze sousedů, kdo je třeba čerstvě v důchodu a těžko se srovnává s tím, že je doma, nepotřebný, nebo si tak připadá? Myslím, že takovému člověku by pomohlo, že je prospěšný, a kdybyste ho potěšili nějakým překvapením nebo dárkem za jeho občasnou starost o tatínka, určitě byste i jemu pomohli a necítil by se tak sám.
Ano, chápu, je těžké chodit po domě, zvonit na sousedy a ptát se, jestli by vám nechtěli pomáhat, ale někdy stačí spoléhat na náhodu, zmínit se někde, dát vědět přátelům – a hle, najednou se před námi objeví ten, koho nám osud má v danou chvíli přivést do cesty.
A milá Ivko, ještě jedna důležitá poznámka: nezapomínejte na sebe, odpočívejte, myslete na své manželství a děti. Je to zcela zásadní, nenabádám vás k sobectví, ale jakmile si připustíte starosti až příliš k tělu, nikomu tím nepomůžete, sobě ublížíte a celé by to pak mohlo mít dominový efekt.
Přeji hodně sil a budu ráda, když dáte vědět, jak to zvládáte – a já věřím, že si s tím poradíte a vše bude v pořádku. Hodně zdraví vám i tatínkovi přeje Fabiola
zdroj foto:
http://www.publicdomainpictures.net/view-image.php?image=20273&picture=silueta
| Tweet |
