Mojí lásce neujdeš

Marianna miluje svého otce Kouzelníka, ale především floutka Alfréda. Zasnoubena je však s Oskarem. Tragikomedii o marné lásce, snaze o dokonalost i úpadku společnosti uvádějí v pražském divadle DISK studenti absolventského ročníku katedry činoherního divadla.

Přestože dramatik Ödön von Horváth napsal Povídky z vídeňského lesa již počátkem 30. let dvacátého století, přesně v nich odhadl budoucí vzestup nacismu. Stejně jako v jiných svých slavných dílech, také v Povídkách otevřeně i skrytě kritizuje maloměšťáctví a umění dovedně převléknout kabát přesně tak, jak se právě hodí. Také však vyzdvihuje sílu individuality a boj jedince proti diktátu společnosti.

Děj inscenace se pohupuje na vlnách slavného Straussova valčíku a zavádí nás do Vídně 30. let, čili do doby, kdy hra vznikla. Mladičká Marianna (Eliška Jansová), dcera Kouzelníkova (Jáchym Kučera), je již celý rok zaslíbena řezníkovi Oskarovi (Matěj Vejdělek). Těsně před zásnubami se však hluboce a bláznivě zamiluje do Alfréda (Adam Ernest). Alfréd je floutek, který nevydrží u žádné práce, dluží po nočních klubech a rád by vymohl další půjčku od své matky (Anna Kratochvílová) a babičky (Veronika Lapková). Po Alfrédovi touží i vdova Valérie (Eva Hacurová), která však velmi záhy podlehne mladému, pro německou věc zapálenému, studentu Erichovi (Vít Roleček). Erich velmi nenávidí rytmistra (Matyáš Řezníček), jenž je rovněž zamilován do Marianny. Aby toho nebylo málo, kartami osudu jemně zamíchá také Oskarův kolega Havlitschek (Ihor Krotovych). Děj se postupně zamotává a zaplétá jako voda v krásném modrém Dunaji, Marianna podléhá svodům floutka Alfréda, staví se proti otci a nakonec se pod Alfrédovým vlivem zbavuje i maličkého synka Leopolda. Jak Mariannin boj za nevinnost, lásku i vlastní dospělost dopadne, zjistíte v představení Povídky z vídeňského lesa.
Studenti letošního činoherního absolventského ročníku se pustili do inscenace Povídky z vídeňského lesa pod režijním vedením Josefa Kačmarčíka. Tato tragikomedie je jejich druhou absolventskou inscenací. I když se děj tváří jako bezmála operetní, mohou se diváci těšit na jemnou i drsnou činohru, krásu slov a především velké city. Režisér se pokusil zpracovat poměrně starý text moderně a současně, donutit nenásilně diváka, aby se díky hereckým výkonům, důmyslné scéně a také živé hudbě, cele propadl do hry. A je třeba říci, že se mu to daří. Při sledování a rozplétání složitých vztahů všech hrdinů, užasnete nad proměnami neskutečně jednoduché a funkční scény.
Scéna Terezy Gsöllhoferové je složena ze systému paravanů, které se přímo před divákovýma očima proměňují ve všechna prostředí. Inscenaci krásně zastřešuje živá hudba z pera Jakuba Borovanského, jenž se postaral také o hudební nastudování.

Povídky z vídeňského lesa stojí rozhodně za vidění, protože nejen zjistíte, jak si budoucí letošní absolventi pražské DAMU jemně a citlivě poradili s Horváthovým textem, ale hlavně si užijete příběh starý jako svět. Příběh, v němž láska nakonec zřejmě nezvítězí, ale minimálně se o to pokusí.
POVÍDKY Z VÍDEŇSKÉHO LESA, Ödön von Horváth

Tweet