Priessnitzův obklad – pár postřehů z ordinace
V.
30. 11. 2021
Řeklo by se, že to jsou samozřejmosti. Nejsou. Jdete s nemocným dítětem k pediatrovi. Čekárna přeplněná, není kam si sednout, není co dýchat. Vzduch je totálně nedostatkové zboží. Je vydýchaný a prosycený všemi možnými bacily. Běda, když se jedna zoufalá matka natáhla k oknu, že ho otevře. Ozvalo se okamžitě výstražné zasyčení. Tak nic, větrat se nebude. Lituju akorát rodiče s dětmi, kteří přišli na kontrolu. Možná až tak zdraví odsud neodejdou.
Ještě předtím, než jsme se dostali k obvodnímu dětskému lékaři na kontrolu, jsme byli na pohotovosti. Čtyři hodiny trvalo to neskutečné martyrium, než na nás konečně přišla řada. Na ošetření tu čekaly vesměs malé děti. Plakaly, vztekaly se, nebylo jim dobře. Polehávaly, povalovaly se po rodičích. Rodiče mrňousy nosili v náručí, chlácholili je, dávali jim pít, jíst, chvíliemi ztráceli trpělivost a zase ji nalézali. Sem tam se v čekárně objevila zdravotní sestra. Měla dobrou náladu. Rozdala teploměry. Co na tom, že na ně zapomněla, důležité je, že jsme věděli, že teplota stoupá! Teploměr jsem jí vnutila zpět, když se asi po 40 minutách dveře znovu otevřely. Byla to dobrá volba, protože pak se opět nedělo nic.
Atmosféra byla poměrně ponurá, protože zdravá děcka na pohotovost nechodí a s nemocnými si rodiče dělají starost, to je jasné. Taky se tam nevětralo. Vzduch na padnutí. Optimismus, že se lehce po poledni dostaneme domů, když jsme dorazili v jedenáct dopoledne, vzalo rychle zasvé, když jedno dítě bylo v ordinaci dokonce 45 minut čistého času. Ani u těch dalších nebylo časové skóre o moc lepší. Odcházeli jsme chudší o 90 korun a bohatší o několik zkušeností. Ne všechny byly dobré.
Jednou z nich byla rada, aby si dcera přikládala na bolavý krk (zatím nebylo jasné, jestli je to jen viróza nebo nemoc bakteriálního původu) Priessnitzův obklad. Fajn, nechtěli jsme zaclánět v ordinaci 40 minut jako jiní, neptali jsme se, protože lékařka to také konstatovala mezi řečí, a tak jsme se spolehli na internet. Chyba.
Ze standardně bolavého krku se během noci vyklubal zánět hrtanu. Dítě nemohlo mluvit. „Priessnitzův obklad se přikládá nejdéle na dvě hodiny, jinak se to celé míjí účinkem a krk se může ještě více prochladit,“ vysvětlila obvodní lékařka, kam jsme druhý den dorazili na zmíněnou kontrolu. „Mokrý zábal totiž vychladne, a když se igelit odchlípne a dostane se na krk studený vzduch, tak to je pak ještě horší!“
No ano, přesně to se asi muselo stát v našem případě. Zkuste říct dítěti, aby strnule civělo před sebe a nehýbalo hlavou jen proto, aby se studený vzduch nedostal na mokrý krk! Takže fajn, zůstanu samoukem a budu spoléhat na to, že mě u doktora jen „naťuknou“ a zbytek někde vyčtu nebo se přeptám. Jen si tak říkám, jak to dělávali naši předci, když žili bez internetu a třeba někde na kraji dědiny, kde to neměli s kým zkonzultovat?
30. 11. 2021
Řeklo by se, že to jsou samozřejmosti. Nejsou. Jdete s nemocným dítětem k pediatrovi. Čekárna přeplněná, není kam si sednout, není co dýchat. Vzduch je totálně nedostatkové zboží. Je vydýchaný a prosycený všemi možnými bacily. Běda, když se jedna zoufalá matka natáhla k oknu, že ho otevře. Ozvalo se okamžitě výstražné zasyčení. Tak nic, větrat se nebude. Lituju akorát rodiče s dětmi, kteří přišli na kontrolu. Možná až tak zdraví odsud neodejdou. Ještě předtím, než jsme se dostali k obvodnímu dětskému lékaři na kontrolu, jsme byli na pohotovosti. Čtyři hodiny trvalo to neskutečné martyrium, než na nás konečně přišla řada. Na ošetření tu čekaly vesměs malé děti. Plakaly, vztekaly se, nebylo jim dobře. Polehávaly, povalovaly se po rodičích. Rodiče mrňousy nosili v náručí, chlácholili je, dávali jim pít, jíst, chvíliemi ztráceli trpělivost a zase ji nalézali. Sem tam se v čekárně objevila zdravotní sestra. Měla dobrou náladu. Rozdala teploměry. Co na tom, že na ně zapomněla, důležité je, že jsme věděli, že teplota stoupá! Teploměr jsem jí vnutila zpět, když se asi po 40 minutách dveře znovu otevřely. Byla to dobrá volba, protože pak se opět nedělo nic.
Atmosféra byla poměrně ponurá, protože zdravá děcka na pohotovost nechodí a s nemocnými si rodiče dělají starost, to je jasné. Taky se tam nevětralo. Vzduch na padnutí. Optimismus, že se lehce po poledni dostaneme domů, když jsme dorazili v jedenáct dopoledne, vzalo rychle zasvé, když jedno dítě bylo v ordinaci dokonce 45 minut čistého času. Ani u těch dalších nebylo časové skóre o moc lepší. Odcházeli jsme chudší o 90 korun a bohatší o několik zkušeností. Ne všechny byly dobré.
Jednou z nich byla rada, aby si dcera přikládala na bolavý krk (zatím nebylo jasné, jestli je to jen viróza nebo nemoc bakteriálního původu) Priessnitzův obklad. Fajn, nechtěli jsme zaclánět v ordinaci 40 minut jako jiní, neptali jsme se, protože lékařka to také konstatovala mezi řečí, a tak jsme se spolehli na internet. Chyba.
Ze standardně bolavého krku se během noci vyklubal zánět hrtanu. Dítě nemohlo mluvit. „Priessnitzův obklad se přikládá nejdéle na dvě hodiny, jinak se to celé míjí účinkem a krk se může ještě více prochladit,“ vysvětlila obvodní lékařka, kam jsme druhý den dorazili na zmíněnou kontrolu. „Mokrý zábal totiž vychladne, a když se igelit odchlípne a dostane se na krk studený vzduch, tak to je pak ještě horší!“
No ano, přesně to se asi muselo stát v našem případě. Zkuste říct dítěti, aby strnule civělo před sebe a nehýbalo hlavou jen proto, aby se studený vzduch nedostal na mokrý krk! Takže fajn, zůstanu samoukem a budu spoléhat na to, že mě u doktora jen „naťuknou“ a zbytek někde vyčtu nebo se přeptám. Jen si tak říkám, jak to dělávali naši předci, když žili bez internetu a třeba někde na kraji dědiny, kde to neměli s kým zkonzultovat?
| Tweet |
