JAK JSEM SE UČILA HRÁT NA KASTANĚTY
Venušanka
12. 11. 2021
Po 4 letech dřiny a krásy, která se jedním slovem nazývá FLAMENCO a která mě naprosto uchvátila, přišel konečně čas zvládnout také hru na kastaněty. Když vidím, jak nádherně to vypadá, neodolám.
To, že na kastanětách nenajdete struny, čudliky, klávesy ani jiné vymoženosti, neznamená, že je to o to lehčí. Naopak.
První den cvičím asi hodinu. Bilance? Sem tam drobný úraz. Popíši podrobněji.
Jak šel při tréninku čas :-)
Prvních patnáct minut mi kastaněta, mrcha, klouzala z ruky. Nutno utáhnout.
Ale jak a čím, když druhá ruka je v sevření kastaněty také? Doma nikdo není, abych si řekla, a sousedy otravovat nebudu. Možná je dobré vysvětlit, jak to celé vypadá…
Kastaněta je při výchozím nastavení jakoby uložená v dlani: představte si ji jako mušli, která se rozevírá a tím, jak do ní „bušíte“ prsty, k sobě obě části doléhají a vydávají právě onen nezaměnitelný zvuk. A navlečenu ji máte na palci. Levou i pravou máte na palci.
Obě od sebe rozeznáte tak, že pravá kastaněta má na horní hraně nepatrný zářez. Ač na první pohled stejné, každá zní jinak. Mám na mysli profesionální kastaněty, které jsem si po velmi pečlivém výběru koupila v Praze – a pozor, důležitá je i velikost dlaně!
Vybírá se podle její šířky, ale v každém obchodě, i internetovém, by vám měli poradit. Moje dlaň má šíři 7,5 cm, a odpovídající velikost kastanět je 6.
Ale zpět ke hře:
Utáhnout smyčku je nutnost. Jo, šlo by to utáhnout zubama, ale je to jaksi pod moji úroveň, ožužlávat pravý španělský provázek, tak utahuji, jak se dá a čím se dá. Fakt si z vás neutahuji :-)
Kastaněta nakonec správně nastavena.
Dalších patnáct minut jsem měla zoufalý pocit, že sice smyčka je předpisově utažena, ale můj palec to nepřežije a během vášnivé hry, nedokrven, odpadne. Leč přečkala jsem to, jde o zvyk.
V místě, kde je kloub (smyčka vede nad a pod kloubem), se mi udělala boule. No, zdálky to nakonec vidět nebude, utěšuji se s vidinou blížícího se vystoupení.
A tak cvičím. Cvakám. Během čtvrthodinky se mi šňůrka připletla asi osmkrát do kastaněty. Nežádoucí. Prsty jsem si skřípla zhruba desetkrát. Také nežádoucí.
Jedu dál. Drobné úrazy mě neodradí. Není to přeci maraton, nemusím přeplavat La Manche, tak to by bylo, aby to nebylo!
Za chvíli mě nicméně bolí za krkem. Flamencový postoj (hrdý, vzpřímený, s charakteristickým natočením obličeje) mám zmáknutý. Ruce držím tzv. „do vajíčka“, před tělem, lokty jdou mírně od těla.
Ok, to vše znám, ale stejně, hrát na kastaněty znamená zapojovat v této pozici svaly, na které nejsem tedy absolutně zvyklá. Co to je za svaly? Fakt je mám od narození? Musím se zeptat doma.
Ale hraju. Zvuky jsou kakofonické a zkraje dost nesmělé. Do rytmické strhující melodie, jakou známe z filmů a představení, mám první den daleko. Nevzdávám to. Flamenco miluji. A kastaněty k němu patří.
Přiznávám se, že s nostalgií vzpomínám na svůj úžasný manton. Manton je velký šátek s třásněmi, s nímž se dá v rámci flamenca doslova kouzlit.
Nicméně, sebekriticky si vzpomínám, jak, mrcha, dokázal taky zkraje potrápit – dlouhý, relativně těžký, třásně dlouhé – a při choreografii, kde je hodně tanečnic na malém prostoru a mantony nad hlavami víří vzduchem, dělají osmičky a smyčky, no, nechte být, taky se stane leccos.
Inventura z našich tréninků: shozené obrázky ze zdi, třásně omotané okolo kličky u okna nebo věšáku na kabáty, vytrhané třásně, případně naprosto kuriozní případ, kdy se během tance zamotají třásně mantonů dvou vedle sebe stojících tanečnic. Ty přestanou tančit, skloní hlavy a začnou tu motanici dávat do původního stavu.
Ó, všudypřítomný smysle pro humor, kdyby tebe nebylo :-)
Užily jsme si navzdory drobným peripetiím spoustu legrace a dnes na manton stejně jako na vystoupení s vějířem vzpomínám ráda.
Zpět ke kastanětám.
Když nám lektorka řekla, že denně cvičila hodinu, aby za dva měsíce mohla říci, že hru zvládla, jen jsme se na sebe tak poočku dívaly s tím, že bychom tu hodinu chtěly vidět. Znáte to, řekne se hodina a ono je to pět minut. Jenže dnes už věřím tomu, že to ta hodina denně byla.
Makala jsem jako blázen. Cvičím i dnes. Abych nerušila manžela a občas i dceru, jdu do jedné ze dvou koupelen. Pravda, zvuk se tu sice rozléhá, zato je to na protilehlém konci domu, bráno vzhledem k místu, kde se rodina vyskytuje nejčastěji.
Kastanětám jsem propadla. Teď ještě skloubit pohyby rukou se zbytkem těla, což jsou v tomto případě kroky, a je vyhráno!
Až se příště narodím, chci, aby to bylo v horkém, horkokrevném Španělsku. V Andaluzii. A ke svým prvním narozeninám si přeji nádherné kastaněty z granátovníku! Přesně takové, jaké mají vysněné kastaněty být….
12. 11. 2021
Po 4 letech dřiny a krásy, která se jedním slovem nazývá FLAMENCO a která mě naprosto uchvátila, přišel konečně čas zvládnout také hru na kastaněty. Když vidím, jak nádherně to vypadá, neodolám. To, že na kastanětách nenajdete struny, čudliky, klávesy ani jiné vymoženosti, neznamená, že je to o to lehčí. Naopak.
První den cvičím asi hodinu. Bilance? Sem tam drobný úraz. Popíši podrobněji.
Jak šel při tréninku čas :-)
Prvních patnáct minut mi kastaněta, mrcha, klouzala z ruky. Nutno utáhnout.
Ale jak a čím, když druhá ruka je v sevření kastaněty také? Doma nikdo není, abych si řekla, a sousedy otravovat nebudu. Možná je dobré vysvětlit, jak to celé vypadá…
Kastaněta je při výchozím nastavení jakoby uložená v dlani: představte si ji jako mušli, která se rozevírá a tím, jak do ní „bušíte“ prsty, k sobě obě části doléhají a vydávají právě onen nezaměnitelný zvuk. A navlečenu ji máte na palci. Levou i pravou máte na palci.
Obě od sebe rozeznáte tak, že pravá kastaněta má na horní hraně nepatrný zářez. Ač na první pohled stejné, každá zní jinak. Mám na mysli profesionální kastaněty, které jsem si po velmi pečlivém výběru koupila v Praze – a pozor, důležitá je i velikost dlaně!
Vybírá se podle její šířky, ale v každém obchodě, i internetovém, by vám měli poradit. Moje dlaň má šíři 7,5 cm, a odpovídající velikost kastanět je 6.
Ale zpět ke hře:
Utáhnout smyčku je nutnost. Jo, šlo by to utáhnout zubama, ale je to jaksi pod moji úroveň, ožužlávat pravý španělský provázek, tak utahuji, jak se dá a čím se dá. Fakt si z vás neutahuji :-)
Kastaněta nakonec správně nastavena.
Dalších patnáct minut jsem měla zoufalý pocit, že sice smyčka je předpisově utažena, ale můj palec to nepřežije a během vášnivé hry, nedokrven, odpadne. Leč přečkala jsem to, jde o zvyk.
V místě, kde je kloub (smyčka vede nad a pod kloubem), se mi udělala boule. No, zdálky to nakonec vidět nebude, utěšuji se s vidinou blížícího se vystoupení.
A tak cvičím. Cvakám. Během čtvrthodinky se mi šňůrka připletla asi osmkrát do kastaněty. Nežádoucí. Prsty jsem si skřípla zhruba desetkrát. Také nežádoucí.
Jedu dál. Drobné úrazy mě neodradí. Není to přeci maraton, nemusím přeplavat La Manche, tak to by bylo, aby to nebylo!
Za chvíli mě nicméně bolí za krkem. Flamencový postoj (hrdý, vzpřímený, s charakteristickým natočením obličeje) mám zmáknutý. Ruce držím tzv. „do vajíčka“, před tělem, lokty jdou mírně od těla.
Ok, to vše znám, ale stejně, hrát na kastaněty znamená zapojovat v této pozici svaly, na které nejsem tedy absolutně zvyklá. Co to je za svaly? Fakt je mám od narození? Musím se zeptat doma.
Ale hraju. Zvuky jsou kakofonické a zkraje dost nesmělé. Do rytmické strhující melodie, jakou známe z filmů a představení, mám první den daleko. Nevzdávám to. Flamenco miluji. A kastaněty k němu patří.
Přiznávám se, že s nostalgií vzpomínám na svůj úžasný manton. Manton je velký šátek s třásněmi, s nímž se dá v rámci flamenca doslova kouzlit.
Nicméně, sebekriticky si vzpomínám, jak, mrcha, dokázal taky zkraje potrápit – dlouhý, relativně těžký, třásně dlouhé – a při choreografii, kde je hodně tanečnic na malém prostoru a mantony nad hlavami víří vzduchem, dělají osmičky a smyčky, no, nechte být, taky se stane leccos.
Inventura z našich tréninků: shozené obrázky ze zdi, třásně omotané okolo kličky u okna nebo věšáku na kabáty, vytrhané třásně, případně naprosto kuriozní případ, kdy se během tance zamotají třásně mantonů dvou vedle sebe stojících tanečnic. Ty přestanou tančit, skloní hlavy a začnou tu motanici dávat do původního stavu.
Ó, všudypřítomný smysle pro humor, kdyby tebe nebylo :-)
Užily jsme si navzdory drobným peripetiím spoustu legrace a dnes na manton stejně jako na vystoupení s vějířem vzpomínám ráda.
Zpět ke kastanětám.
Když nám lektorka řekla, že denně cvičila hodinu, aby za dva měsíce mohla říci, že hru zvládla, jen jsme se na sebe tak poočku dívaly s tím, že bychom tu hodinu chtěly vidět. Znáte to, řekne se hodina a ono je to pět minut. Jenže dnes už věřím tomu, že to ta hodina denně byla.
Makala jsem jako blázen. Cvičím i dnes. Abych nerušila manžela a občas i dceru, jdu do jedné ze dvou koupelen. Pravda, zvuk se tu sice rozléhá, zato je to na protilehlém konci domu, bráno vzhledem k místu, kde se rodina vyskytuje nejčastěji.
Kastanětám jsem propadla. Teď ještě skloubit pohyby rukou se zbytkem těla, což jsou v tomto případě kroky, a je vyhráno!
Až se příště narodím, chci, aby to bylo v horkém, horkokrevném Španělsku. V Andaluzii. A ke svým prvním narozeninám si přeji nádherné kastaněty z granátovníku! Přesně takové, jaké mají vysněné kastaněty být….
| Tweet |
